Titanic

25. listopadu 2006 v 13:45 | meggi |  Historia
10. dubna vyplul Titanic na svoji první plavbu na trase Southampton - New York. Na palubě měl asi 1300 cestujících, z toho 337 v první třídě. Mimo jiné se na palubě nacházeli generální ředitel společnosti White Star Line a šéfkonstruktér lodi. Lodi velel šedesátiletý kapitán Edward J. Smith, komodor flotily White Star Line, který předtím sloužil na Olympicu (sesterská loď Titanicu). K ruce mu bylo 7 důstojníků (vrchní důstojník Wilde a 1.-6. důstojník).
Během plavby dostal Titanic několik varování ohledně ledových ker, které se objevovaly nezvykle daleko na jihu. Obsluha radiostanice však byla natolik přetížena, že předala kapitánovi a důstojníkůmjen část z těchto zpráv, nicméně je zřejmé, že kapitán i důstojníci si byli dostatečně vědomi rizika setkání s krami. I přes to však Titanic plul dále rychostí 21 uzlů, což ukazuje na značné sebevědomí kapitána (nebo velký tlak, kterému byl vystaven od generálního ředitele společnosti).
14. dubna ve 23:39 zpozoroval námořník Frederick Fleet držící hlídku ve vraním hnízdě kru před přídí lodi a informoval o ní můstek. A první důstojník Murdoch se dopustil chyby, když vydal osudový rozkaz: "Docela vpravo! Plnou silou zpět!!"
Parník narazil na kru pravým bokem přídě a ta rozervala jeho trup těsně nad dvojitým dnem v délce 100 metrů, což znamenalo, že bylo proraženo prvních 6 vodotěsných komor. Jelikož přepážky nebyly vodotěsně napojeny na paluby a paluby samy taktéž nebyly vodotěsné, bylo jasné, co se stane: ztěžklá příď se bude nořit do vody, až se přední komory zaplní a ponoří natolik, že se voda přeleje přes hranu vodotěsné přepážky číslo 6 do sedmé komory. A pak do osmé, deváté…
V 00:05 kapitán lodi po prohlídce podpalubí a konzultaci s šéfkonstruktérem, který dal lodi hodinu, maximálně hodinu a půl života, nařídil spustit záchranné čluny a o deset minut později vyslal radista Phillips do éteru první signál CQD. Kapitán i Andrews se shodli na tom, že je třeba zabránit panice - loď měla místo ve člunech jen pro zhruba polovinu osob na palubě (a to jen proto, že nebyla plná ani z 50%). Všichni cestující dostali záchranné vesty, ale to mělo jen pramalý význam. V ledové vodě severního Atlantiku mohli netrénovaní lidé přežít tak 5-10 minut a i ti nejodolnější jedinci nemohli podchlazení odolávat déle než dvacet minut.
Osud si s lodí krutě zažertoval. Poblíž Titaniku se nacházela minimálně jedna loď s radiostanicí, která k němu mohla dorazit ještě před potopením - parník Californiankapitán Stanleyho Lorda. Na její palubě však byl pouze jediný radista a ten vypnul aparaturu a šel spát jen několik minut před tím, než Titanic narazil na kru. Volání o pomoc tedy zachytily pouze lodi, které neměly šanci dorazit k místu ztroskotání včas na záchranu lidí, kteří se nevejdou do záchranných člunů. Nejblíže se nacházela loď Carpathia kapitána Arthura A. Rostona. Ten si byl dobře vědom toho, co čeká cestující v ledové vodě a udělal vše proto, aby dorazil co nejdříve, za což si vysloužil jak pochvalu, tak odsudky pro podstoupení přílišného rizika (byť těch bylo podstatně méně), neboť s lodí, jejíž maximální rychlost měla být 14 uzlů, prokličkoval ledovým polem a mezi krami rychlostí minimálně o 3 uzly vyšší.
Krom volání o pomoc zde byl ještě jeden aspekt - neznámá loď nacházející se asi 10 mil od Titaniku, patrně stála přes noc v ledovém poli. Nezareagovala však na signály Morseovou lampou ani na signální rakety(které ovšem neměly tu správnou barvu). Tato loď představuje dodnes záhadu. Během pozdějšího vyšetřování došla britská komise k závěru, že se jednalo o Califronian a obvinila kapitána Lorda a jeho důstojníky z hrubého pochybení. Kapitán Lord to odmítal a po celý zbytek života se pokoušel očistit své jméno od odsudku, který mu zničil kariéru.
Odmítal, že by loď, kterou on a jeho důstojníci viděli z můstku, byl Titanic, podle nich se mezi Californianem a Titanikem nacházela třetí loď, kterou viděli oba a která odplula ještě před tím, než se Titanic potopil. Také zdůrazňoval, že rakety (navíc podle něj i službukonajících důstojníků vystřelované daleko za lodí) měly bílou barvu, nikoliv červenou, jaká byla určena pro nouzové signály. Nutno říci, že ačkoliv neexistují přímé důkazy pro jeho obhajobu, lze ji považovat za pravděpodobnější scénář, než byl ten, ke kterému došla vyšetřovací komise. Každopádně ale lze považovat za chybu, že kapitán Lord nenechal vzbudit radistu a nepřikázal mu zjistit, co se v okolí děje.
Spouštění člunů se na Titaniku neobešlo bez potíží - krom několika technických problémů, které se nakonec nepodařilo překonat, byly navíc spouštěny na hladinu ne zcela naplněné. Předpokládalo se, že budou doplněny ženami z nižších palub, nebo že po potopení lodi sesbírají část trosečníků, ale první naděje se nenaplnila a kapitánův rozkaz zůstat poblíž lodi čluny (ty co jej zaregistorvaly) ignorovaly pro obavu z víru. Pro nedostatek času, výcviku posádky a zvyšující se náklon lodi se nepodařilo včas spustit skládací čluny. Zachránilo se tak 706 cestujících a členů posádky.
Ve 2:05 kapitán Smith osobně navštívil radisty, aby jim oznámil, že již udělali vše, co mohli a nařídil jim opustit kabinu a pokusit se o záchranu. Totéž zopakoval svým důstojníkům a všem členům posádky, které potkal. O čtvrt hodiny loď zmizela pod hladinou.
MÍSTO ZTROSKOTÁNÍ PARNÍKU
ZDROJ:http://www.ex-starmobility.net
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | Web | 25. listopadu 2006 v 17:42 | Reagovat

jeeeemine!!!! jakoze v dobrom hej? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama